Boženky cesta přes obrazy, kříšení mrtvých

Je tu chlad a ticho. Jsme v lapidáriu. Najde si svojí sochu cností a společně se sehneme u staré kovové mísy plné vody. Tiskne v ruce obrázek, zlobí se. Tolik se zlobí. Na sebe, na mě, na všechny ženy a nejvíc na matku. Ale o té mluvit nechce. Nezajímá jí, nemají spolu žádný vztah. Absolutně! Skoro na mě křičí... křičí na mě vlastně téměř celou dobu, i když beze slov.

Ale teď se něco mění a putuje v čase. Stojím opodál a sleduji holčičku, ne zralou padesátnici... je jí asi pět. Z obličeje se ztratila zahořklost a napětí, pokleká mezi sochami. Opatrně noří obrázek pod vodu. Nadzvedává ho, mírná vlnka po něm stéká na jednu stranu. A znovu. Je to strana, kam namalovala matku, modrou, velkou bytost, která tahá za ručičku dítě v centrální části. Hlavní hrdinku, malou Boženku, která stojí uprostřed obrázku s rukama rozpaženýma jako Kristus na kříži. Ale prý nic necítí, Boženka na obrázku, vysvětluje autorka. Je možná trochu zmatená....

Obrázek se rozpíjí. Zaujatě sleduji, proč je namáčen jen z jedné strany a najednou to chápu. Za studenou, mrtvou, modrou maminkou někdo stojí. Snad otec, s brunátným červeným obličejem a teď se rozpouští a krvácí. Zkřehlé prsty ve studené vodě naklápí papír ve snaze zachytit co nejvíc barvy. Žena na mě otáčí hlavu a ptá se do ticha lapidária:"Nezdá se Vám trochu fialová? Matka... Zaujalo mě, ani nevím proč, jak se ta barva rozpíjí...že už není modrá?" Svírá se mi srdce. Sleduji příběh, který vyvstanul v reálném čase, slepený z minulých střípků utrpení a touhy, kdy se vrátila zraněná holčička a klečíc na kamenné dlažbě, zoufale bojuje a snaží se oživit maminku. Pár minut se na ni nezlobí, dovolí si to cítit. Touží jí oživit... touží jí vlít do žil krev a život a zkusit další pokus, jestli bude ona sama tentokrát milována. 

Ale smytá barva nemá takový potenciál... Vytahuje obrázek z vody a vstává. Chce ho zachovat i smytý. V jeho rohu je namalovaná rakev, prý za zemřelé členy rodiny, vysvětlovala. A teď, na konci rituálu, začne obrázek trhat. Vytrhává rakev a zahazuje jí. Prohlíží si obrázek, neví, proč to udělala, ale chce ho mít teď takhle. A odchází. Už nechce nechat maminku umřít, i když zatím nevědomě a jen na akvarelovém papíře...