Když srdce puká...děťátko by nemělo zemřít dřív než máma

Teď jsem dorazila z ordinace..neplánovaně, v půl jedné jsem doma oznámila, že za hodinku jsem zpátky, tak na mě chudáci čekali..

Chci se s Vámi podělit anonymizovaně a mírně pozměněně o mimořádný příběh, než padnu vyčerpáním. V jiné době a jiném světě... Setkali jsme se spolu v nejhlubší krizi. Rodina, která přišla o miminko v době, kdy už se smálo a povídalo. Chlapeček, který nikdy neplakal, andílek, u kterého stáli v noci rodiče u postele a přáli si, aby už se vzbudil, každá vteřina s ním byla potěšením.. V pátek byl tišší než obvykle, v pondělí je pediatr poslal do nemocnice a než všem udělali testy na covid a vystáli frontu na ošetření, zkolaboval a zemřel.

3,5 hodiny (ve vlastní ordinaci si mohu dovolit ten luxus a nevyhodit rodinu po 50minutách vyhrazeného času..) jsem se s nimi potácela v myšlenkách totální extrémní bolesti, beznaděje, chvíli mi tekly slzy po roušce... Obdivovala jsem tu nezměrnou duševní sílu, když si matka, která ho v nemocnici už téměř neviděla, potom, co jí ho vzali, dojela do pohřebního ústavu, nechala si vyndat tělíčko z mrazáku, aby si ho mohla naposledy pochovat, říct mu všechno, co potřebuje a rozloučit se s ním... V těchto momentech mi práce se smrtí, byť se enormně těžká a mlátím se pak v migrénách, dává smysl. Tolik lidské síly, život se oprostí od všech pozlátek a člověk nahlédne na opravdovou důležitost všech věcí okolo.

A když odcházeli a já konečně mohla taky vzít kabát, třásli mi rukou a říkali, že by nikdy netušili, že potom všem, co se jim stalo, po sezení u terapeuta půjdou domů a budou se zase usmívat a cítit se dobře. Aspoň malou chvilku...