Sáček, ale ne na svačinu

Zase se nám nedaří dostat do ordinace, pokud tak mohu nazývat kamrlík 2 x 2 metry, kam se vtěsná stůl, skříň, já...ehm, v současném okamžiku já venku a moje pacientka na vozíku na půl cesty dovnitř, vklíněná mezi židli, stůl a dveře. A ty jako na potvoru zase nejdou zavřít.

Je jí asi čtyřicet, budeme jít říkat paní N. Je to stále krásná žena, upravená, postižená degenerativním onemocnění nervové soustavy, které se projevuje tak, že postupně ztrácí možnost ovládat svoje tělo. Nejdřív to byly nohy a teď nemoc poskočila o pár centimetrů výš.... a otevřelo se bolestné, intimní téma inkontinence, završené stomickým vývodem. Sáčkem s močí, který se snažíte na vozíku ukrýt, z kalhotek vám vede hadička a není síla na světě, která by vás utěšila.

A co historek se k tomu dá vygenerovat, kterými nás hlava trápí... Jsem nechutná, kdo ví co si myslí lidi. Poznají to, že mám vývod? Co když mi praskne sáček? Je to už teď cítit, smrdím močí? A tak dále, a tak dále. V kognitivně behaviorální terapii, která je mým pracovním nástrojem, s pacientem bojujeme na dvou frontách. Snažíme se zpracovat a urovnat myšlenky, zakotvit je do reality. Je to trochu "donkichotská" práce, ale zbraní máme arzenál. Silným pomocníkem jsou behaviorální experimenty, kdy laskavě a nenásilně od nejjednodušší myšlenky plánujeme, jak je ověříme v realitě. Třeba...když promluvím na paní prodavačku, určitě se zakoktám, ona se na mě rozčílí a já trapně s pláčem uteču. A nepředpovídáme tady budoucnost?! Pojďte, vyzkoušíme si to doopravdy!

Ale jak chcete zkoušet sáček s močí?! I tak hledáme cestu a pomalu se s paní N. připravujeme na návrat do normálního života. Od té doby, co ho má, se vyhýbá. Nejdřív cestám do města, i když ráda jezdívala na vozíku do kina, do divadel, na kafe s přítelkyněmi. Pak začala redukovat oblíbené obchody, až skončila u večerky v ulici, ale i ta podlehla patologickým Prodavač to na mě určitě poznal, už tam nesmím! V současné době se sotva pohybuje po chodbách ústavu, kde zrovna bydlí.

Když skončí dnešní sezení, snažím se přelézt přes pacientku a židle ke dveřím a zjistím, že jsem asi kopla do Matonky pod stolem. Kaluž a v ní moje pantofel. Upozorňuji na to paní N., ať se neleká. Zasmějeme se. Občas vozíkem na začátku sezení dřeme nábytek a rozlitá káva nebo sodovka není výjimkou. Vystrkám jí ven, loučíme se a hledám flašku, ať se eliminuje škoda hned v začátku. Stojí netknutě na stole. Ha! Otevřenými dveřmi ordinace se podívám do dlouhé chodby plné lidí a vidím paní N., jak pomalu odjíždí na vozíku. A za ní kap, kap, kap....čůrek vody. Čůrek moči... Sáček, vzorně schovaný na zadní straně vozíku prosakuje, moč stéká po barevném textilním sáčku, v kterém je nenápadně schovaný a za vozíkem se táhne cestička po celé chodbě. A doprčic, doprčic, doprčic!! 

Nejhorší scénář v přímém přenosu, to si protáhneme sezení, bleskne mi hlavou a vybíhám z ordinace. Doběhnu paní N. a sdělím jí, co se děje. A pak se jen kochám kouzlem. V obličeji se vystřídá zděšení a zoufalství, když natočí vozík a uvidí tu spoušť. Stojíme vedle sebe v chodbě a i když je hrobové ticho, udělali jsme spolu velké množství práce.  Mačkám si tajně oba palce, přece nebyla zbytečná! Paní N. se ke mě otáčí a díváme se na sebe. Pláče a usmívá se. Právě jsme dokončili experiment v realitě, ke kterému by se nikdy sama neodhodlala. Nebo možná ano, po mnoha měsících dřiny okolo. Stáhlo se mi hrdlo, jsem na ní hrdá... Není přesvědčivějšího argumentu, co by nám s bojem pomohl. Obavy o to, jak rozlitá moč zapáchá, ihned eliminuje množství lidí přeskakující cestičku, která k nám vede. Zdraví nás, nikdo se nepozastavuje nad tím, co to vyteklo, z rohu chodby na nás mává ošetřovatelka, že se paní N. asi otevřelo pití v batůžku na vozíku, jestli chci podat mop. Další tři lidi se u dotazu otáčí, vůbec si ničeho rozlitého nevšimli. Ošetřovatelka přichází, do toho do práce dorazí sociální pracovnice s klienty, u jejichž kanceláře jsme zaparkovali. Paní N. zbledne, pokládám jí ruku na rameno. 

"Aha, to není limča, to je pytlík!", zahaleká "taktně" ošetřovatelka. 

Sociální pracovnice nás míjí, podávají paní N. ruce a přejí krásný den, vcházejí s návštěvami do kanceláře. Žádné výkřiky pobouření, kapesníky na obličeji, nikdo se nepozastavuje, necítíme žádný zápach, ani náznak trapnosti nebo tragického konce... 

Paní N. se na mě otáčí a obě víme, že terapie skončila. Usmívá se, jak jsem jí nikdy smát neviděla, polyká slzy a je úplně klidná. 

"Víte, co mě na tom jediné mrzí?", pokládá otázku, které rozumím jen já.  

"Ty ztracené měsíce, kdy jsem se zabývala předpovídáním budoucnosti, jak to bude vypadat, až se tohle stane. Ztracené chvíle, kdy jsem přestala kvůli tomu jezdit mezi lidi, z toho vzácného zbytku života, co mi zbývá... Teď už si ho budu bránit, bránit sama před svojí hlavou!"