Rozhodnutí k terapii

"Seděl na schodech a prosil, aby přišla. Do teď to nevyšlo, už to chtěl vzdát. Zkoušel někoho požádat, ale výsledkem bylo pouze hledání důvodu, proč se vrátil. Dobře, teď ho zná, je ochotný se bavit o tom, že by onen důvod mohl být pravdivý, ale stejně to pro něj nevyřešilo tu palčivou otázku jak dojít až na konec.

Tak zkusil jí. Naposledy. Pak už se přestane snažit, nemá asi víc sil. Je to moc velké, neprostupné a zmatené. Jako se vrhnout do moc velkých vln. Chvíli poplaveš, ale nalokáš se, až tě nakonec tělo zradí.

Prý je systematická. Vědecká. Co nejde překonat, začne rozebírat, až se přesto společně dostanou. Zní to tak - nabízelo by se slovo chladně - ale vhodnější je výraz formálně. Možná úředně. Při snaze na obou stranách bude výsledek dosažen, je to ověřeno seriózními výzkumnými metodami.

Tak zavolal a čekal. Kam má přijít? Může za ní hned? Byl překvapený. Zajímala se, nabídla pomoc. Měla pochopení. Nemyslela si, že je jeho strach k smíchu. Nelekla se množství. Odvážil se vyprávět o všech úzkostech a ona v nich bravurně tančila, dotýkala se jich a společně je osahávali. Ulevilo se mu, trochu se otupily hrany.

"Bude tam tma... čím jdeš dál, tím je neprostupnější. Bojím se. Nedá se to zvládnout." Největší strach ale zůstal. Přišel si zase jako na začátku, nechtěl další marný pokus. Chtěl status quo, zase nezklamat.

"Ale dá. Půjdeme spolu." Neměla strach. Netáhla ho, čekala, až se zvedne sám. Byla připravena ho doprovázet. Takový pocit do teď neznal. Uvažoval o změně, dozrávalo v něm rozhodnutí. Ale úzkost zase převládla: "Vidíš ty stohy knih? Ty mapy? Předem je už vidět, že to není v lidských silách! Nezvládnu to, nenajdu tu správnou mapu, jsou jich stovky...!"

"Máme čas, začneme na jedné straně knihovny a každý den uděláme kousek, projdeme jednu polici a budeme postupovat pomalými kroky vpřed. Všechno si roztřídíme, dáme do skupin, uděláme v tom systém."

Mlčí. Sedí spolu na schodech a on ovine ruce kolem kolen. Dívá se do tmy. Vzduch je navlhlý hlínou a nese spoustu zvuků.

Rozhodl se! Chce jít. Konečně vyrazit, něco udělat. Sám pro sebe se usměje, když v něm dozraje rozhodnutí.

Podívá se na něj s otázkou. Dívá se na ní, oči putují přes obličej až do tmy, zornice se rozšíří a napijí se z hloubky tam venku. Netušil to. Myslel si, že bude oficiální, striktní. Ale bylo to jiné. Soucitné, plné pochopení a síly ke změně. Najednou bylo všechno jasnější, lépe se mu myslelo. Tolik se nebál a měl odvahu udělat plán i na zítra. Rozhodnout se a vykročit. Sám za sebe, převzít iniciativu.

"Vyrazíme. Nikdy jsem nedošel na konec. Vždycky jsem si musel cestu označit, abych se mohl otočit a utíkat zpět. Bylo to čím dál tím složitější, tak jsem každý další pokus dojít na konec udělal pro jistotu kratší. Abych se vrátil rychleji... chápeš to? Vlastně jsem celé počínání zbavoval jakéhokoliv smyslu. Jak mohu dojít na konec, když je každá další snaha jalovější než ta předešlá a moje neschopnost kyne do obřích rozměrů? Ale teď to bude jiné!"

"Nepovedu tě, pamatuješ? Chceš to i tak? Přebíráš zodpovědnost za cestu?"

"Ano.", rozhodl se.

"Budu tě doprovázet, budeme to hledat společně. Až nás začne svírat tma a zhoustne, až tě začne dusit, společně budeme stát a poslouchat, jak ten druhý dýchá. Že mu pořád tluče srdce, že nikomu nic nestane, i když jsme daleko za hranicí, ke které jsi chtěl původně dojít. Souhlasíš?"

"Ano.", zopakoval svoje rozhodnutí a zvedl se ze schodů.

"Tak vyrazíme.", zvedla se také.

"Doprovodím tě. Však kdo ví, jak jsi byl před tím blízko. Když se vzdáš, nikdy nezjistíš, kolik toho ještě zbývalo do konce cesty..."

anonymní pacient